Precíst
Kapitola první
Bylo, nebylo, v jedné daleké zemi žil chudý vévoda a jeho tři dcery…
– z Havraního prince
Little Battleford, Anglie
Březen 1760
 Střetne-li se tryskem pádící kůň v zákrutě rozblácené cesty s pěšky jdoucí dámou, nemůže to nikdy dobře dopadnout. I za nejpříznivějších okolností je pramalá naděje, že z jejich setkání vzejde něco přínosného. A přidáme-li k nastíněné situaci ještě psa – pořádně narostlého – je katastrofa na spadnutí. A také k ní dojde. To Anna Wrenová bezpečně věděla.
Sotva si jí zmíněný kůň všiml, uskočil stranou. Mastif řítící se mu po boku na to zareagoval tím, že proběhl koni přímo pod nosem, a ten polekaně couvl. Postavil se na zadní a zamával ve vzduchu kopyty velikosti talířů. Což nevyhnutelně vedlo k tomu, že hromotluk, sedící na jeho hřbetě, nedobrovolně sklouzl ze sedla. Prudce přistál Anně u nohou jako sokol snášející se z oblohy na svou kořist, jen s menší grácií. Ztratil bičík i klobouk a potupně se rozplácl v louži kalné vody, která se rozstříkla a znečistila ženě sukni.
Všichni se zarazili, včetně psa.
Idiote, pomyslela si Anna, ale nahlas to nevyslovila. Ctihodná vdova určitého věku – konkrétně jednatřiceti let a dvou měsíců – gentlemanům nenadává, přestože by si to právem zasloužili. Ne, tohle opravdu nedělá.
„Doufám, že jste si neublížil,“ pronesla místo toho. „Smím vám pomoct na nohy?“ Skrze zaťaté zuby se usmívala na zmáčeného muže.
On jí však zdvořilost neoplatil. „Co kčertu pohledáváte uprostřed cesty, ženská hloupá?“
Ztěžka se zvedl z bláta a hrozivě se nad Annou naparoval, jak mívají pánové ve zvyku poté, co se mimoděk ztrapní. Z neštovicemi poznamenaného a kapkami bláta zkropeného obličeje sálal hněv. Pozoruhodně tmavé oči lemované hustými řasami nedokázaly vyvážit velký nos a bradu, tvořící příkrý kontrast s úzkými, bezkrevnými rty.
„Omlouvám se,“ zašveholila Anna, kterou neopustila dobrá nálada. „Chodím tudy domů. Přirozeně kdybych věděla, že potřebujete celou cestu pro sebe…“
Zdálo se, že mužova otázka byla čistě řečnického rázu. Lhostejně odkráčel stranou. Její vysvětlení ho očividně nezajímalo. Nevěnoval pozornost ztracenému bičíku ani klobouku, umanutě zamířil ke svému koni.
Pes přilepil zadek k zemi a zvědavě ho sledoval.
Kostnatý hnědák se světlým grošováním na bocích zakoulel divoce očima a elegantně odtančil stranou.
„Ještě ty začínej,“ osopil se na něho muž. „Poskakuješ přede mnou jako stydlivá panna, ty mrcho. Až tě dostanu do rukou, potvoro, zakroutím ti krkem.“
Kůň zastříhal ušima. Zaposlouchal se do konejšivého barytonu a vykročil ke svému pánovi. Anna se tomu ani nedivila. Ošklivý chlapík měl kupodivu nesmírně příjemný a podmanivý hlas. Uměla si představit, jak se jím vemlouvá milované ženě. Jen zvolený slovník je jistě jiný.
Muž se ke zvířeti přiblížil natolik, že je mohl lehko chytit za otěže. Ještě chvíli mu tiše nadával, pak se jediným plynulým pohybem vyhoupl do sedla. Svalnatá stehna oděná do jezdeckých kalhot hyzdily nehezké skvrny.
Pokynul Anně hlavou. „Přeji vám dobrý den, madam.“ Nato pobídl koně a odcválal. Pes běžel vedle něho. Zakrátko zmizeli Anně z dohledu. Umlkl i dusot kopyt.
Anna shlédla ke svým nohám.
Její košík se válel v kaluži a jeho obsah – ranní nákup – byl rozsypaný po cestě. Musela jej vytrousit, když uskakovala před řítícím se koněm. Žloutky z půltuctu rozbitých vajec plavaly ve špinavé vodě, jediný sleď na ni vyčítavě hleděl lesklým okem. Vytýkal jí tohle nedůstojné zacházení. Zvedla rybu a otřela ji. Alespoň něco se podaří zachránit. Šedé šaty nedopadly zrovna nejlíp, ačkoliv se jejich barva moc neliší od bláta, které je znesvětilo. Žena se rozhlédla oběma směry. Nad hlavou jí rachtaly holé větve, s nimiž si pohrával vítr. Nikde nikdo, silnice zela prázdnotou.
Anna se zhluboka nadechla a nahlas vyslovila ono zakázané slovo: „Mizero!“ Tohle si prosím dovolila před tváří Boží. Přirozeně očekávala, že se na ni sesype Jeho spravedlivý hněv. Nic se však nestalo. Nesežehl ji na prach boží posel a kupodivu nepocítila žádné výčitky. Koneckonců, dámy nemají proklínat muže, ať už jim provedou cokoliv.
A ona je přece ctihodná dáma. Nebo ne?
Dříve než dorazila k chalupě, v níž bydlela, bláto zaschlo a na sukni se utvořila tvrdá krusta. V létě přetékala úzká předzahrádka záplavou pestrých květů, ale v této roční době na ni byl smutný pohled. Dříve než Anna stanula na zápraží, dveře se otevřely a objevila se v nich drobná šedovlasá žena.
„Ach, tady jsi.“ Stařena mávla dřevěnou vařečkou a pocákala si tvář jakousi omáčkou. „Připravujeme s Fanny dušené jehněčí. Myslím, že se naše mladá hodně zlepšila. Žmolky v omáčce nejsou skoro vidět.“ Ztišila hlas. „Ale s knedlíky je pořád potíž. Nemají správnou hustotu.“
Anna se na svou tchyni unaveně usmála. „Jsem si jistá, že jídlo bude báječné.“ Vstoupila do stísněné haly a postavila košík na podlahu.
Tchyně se k němu sklonila, avšak znechuceně nakrčila nos, když kolem ní Anna prošla. „Kde se tu bere ten podivný odér?“ Zmlkla a zahleděla se na vršek ženiny hlavy. „A proč nosíš na klobouku mokré listí?“
Anna se ušklíbla a sloupla si je. „Na silnici došlo k malé nehodě.“
„K nehodě?“ Matka Wrenová z rozčilení upustila vařečku. „Jsi zraněná? Propána! Tvoje šaty vypadají, jako by ses vyválela v prasečím chlívku!“
„Jsem v pořádku. Jen trochu od bláta.“
„Okamžitě se musíš převléknout. A tvoje vlasy – Fanny!“ To už matka Wrenová mašírovala ke kuchyni. „Musíme je umýt. Myslím tvoje vlasy. Počkej, pomůžu ti do schodů. Fanny!“
Do chodby vběhla hubená dívka samá ruka samá noha. Prsty měla celé červené, rošťácký obličej rámovala neposlušná hříva barvy mrkve. „Co je?“
Matka Wrenová se zastavila a naklonila se přes zábradlí. „Kolikrát ti mám říkat, že se máš zeptat: ,Ano, madam?‘ Jestli se nenaučíš správně mluvit, za panskou tě nikdy nepřijmou.“
Fanny civěla na obě ženy s pootevřenou pusou a nervózně pomrkávala.
Stařena si povzdechla. „Postav na kamna hrnec s vodou. Slečna Anna si bude mýt vlasy.“
Děvče pospíchalo zpátky do kuchyně. Na poslední chvíli se zarazilo a vystrčilo hlavu ze dveří. „Ano, madam.“
Schodiště končilo krátkou podestou. Vlevo byly dveře do pokoje matky Wrenové, vpravo do Annina. Mladá žena vstoupila do svého království a zamířila přímo k zrcadlu, visícímu nad prádelníkem.
„Nechápu, kam tohle město spěje,“ povzdechla tchyně za jejími zády. „Pocákal tě dostavník? Někteří z těch mladíků, co převážejí poštu, jsou příšerně nezodpovědní. Myslí si, že jim patří celá silnice.“
„Naprosto s tebou souhlasím,“ odvětila snacha a zahleděla se na svůj obraz. K dřevěnému rámu byla připevněná snítka uschlých jabloňových květů – dojemná připomínka její svatby. „Ale v tomto případě šlo o jediného jezdce.“ Vlasy měla jako vrabčí hnízdo a na čele zaschlé šmouhy.
„Pánové na koních jsou ještě horší,“ pokračovala tchyně ve své litanii. „Podle mě ty svoje rozdováděné potvory zhusta neovládají. Jsou strašně nebezpeční. Učiněný postrach pro ženy a děti.“
„Hmm.“ Anna shodila z ramen šál a sotva se pohnula, bolestivě se udeřila o židli do holeně. Rozhlédla se po mrňavé místnosti. Tady spolu s Peterem strávila čtyři roky svého manželství. Pověsila plášť a klobouk na háček, kde visíval Peterův kabát. Židle, na níž se kdysi vršily jeho právnické knihy, nyní sloužila jako její noční stolek. Dokonce i manželův kartáč, v jehož štětinách se zachytilo několik rusých vlasů, je dávno pryč.
„Přinejmenším jsi zachránila rybu,“ pokračovala matka Wrenová ve své lamentaci. „I když se nedomnívám, že obalená v blátě nám bude chutnat líp.“
„Bezpochyby,“ odvětila nepřítomně Anna a zabloudila očima zpátky k jabloňovým květům. Drolily se. Není divu. Už šest let je vdovou. Rozpadající se kvítí se jí náhle hnusilo. Udělá lépe, když je vyhodí.
„Počkej, drahá, pomohu ti.“ Matka Wrenová jí začala rozepínat šaty. „Musíme je hned vyčistit. Lem je celý špinavý… Třeba kdybych jej pošila novou látkou…“ Se zamumláním se sklonila k nohám své snachy. „Och, to mi připomíná… Prodala jsi modistce mou krajku?“
Anna si shodila šaty z ramen a vystoupila z nich. „Ano, moc se jí líbila. Tvrdila, že takhle kvalitní práci dlouho neviděla.“
„Nuže, háčkováním krajek se zabývám už čtyřicet let.“ Matka Wrenová se pokoušela tvářit skromně. Významně si odkašlal. „Kolik ti za ni dala?“
Anna se ušklíbla. „Šilink a šest pencí.“ Natáhla se pro obnošený župan.
„Ale já na ní pracovala pět měsíců,“ povzdechla si zklamaně matka.
„Já vím.“ Anna si rozpustila vlasy. „Jak už jsem povídala, modistce se tvoje dílo moc líbilo. Jenže krajky nejsou zrovna v módě.“
„Zase budou. Jen co tou mojí přizdobí nějaký klobouk či róbu,“ zabručela tchyně.
Anna se chápavě ušklíbla. Sňala z háčku ručník a obě ženy sestoupily dolů po schodech.
V kuchyni se Fanny skláněla nad kotlíkem s vodou. Ze zčernalých trámů visely svazky usušených bylin a sytily vzduch vůní. Starý cihlový krb zabíral skoro celou stěnu. Na opačné straně bylo okno směřující do zahrady rámované záclonkou.
Matka Wrenová postavila oprýskané umyvadlo na dřevěný stůl. Jeho deska byla v průběhu dlouhých let vydrhnutá doběla. Přes den zabíral čestné místo uprostřed kuchyně, na noc ho přirážely ke zdi, aby si Fanny mohla ustlat před krbem.
Děvče přineslo kotlík s vodou, Anna se sklonila nad umyvadlem a matka Wrenová jí opatrně polila vlasy.
Anna si je namydlila a zhluboka se nadechla. „Obávám se, že musíme nějak zlepšit svou finanční situaci.“
„Hlavně neříkej, že musíme víc šetřit,“ zasténala tchyně. „Beztak už nevíme, co je čerstvé maso. Až na skopové, co míváme v úterý a ve čtvrtek. A celé věky jsme si nekoupily nic nového na sebe.“
Anna si všimla, že se tchyně nezmínila o Fanny. Ačkoliv oficiálně u nich děvče sloužilo, ve skutečnosti se jej ujali ze soucitu. Když bylo dívence deset let, zemřel jí dědeček, její jediný příbuzný. V městečku se šuškalo o tom, že osiřelé dítě skončí v chudobinci. Anna se cítila povinna zasáhnout. Od té doby žije Fanny s nimi. Matka Wrenová doufá, že ji vycepuje natolik, aby jednoho dne mohla pracovat jako komorná v panském sídle, avšak výsledky jejího úsilí jsou zatím slabé.
„Šetřila jsi, jak to jenom šlo, a vedla sis skvěle,“ pochválila tchyni Anna. „Avšak investice, které nám Peter zanechal, nevynášejí tolik co kdysi. Od té doby, co zemřel, naše příjmy vytrvale klesají.“
„Je to ostuda, že nám po sobě zanechal tak málo,“ ulevila si stařena.
Anna si povzdechla. „Jak mohl tušit, že zesne tak mladý? Kdyby žil, jeho jmění by jistě vzrůstalo.“
Pravdou je, že Peter to s penězi uměl. Jeho otec byl advokát, slušně vydělával, zato mizerně investoval. Nakonec skončil v dluzích a skonal krátce před svatbou svého syna. Aby Peter zabránil ostudě, prodal sídlo, v němž se narodil, poplatil pohledávky a spolu s matkou a svou nevěstou se přestěhoval do nevelké chalupy. V době, kdy onemocněl, pracoval jako právní zástupce. Stonal čtrnáct dní, pak jej horečka zahubila.
Po jeho odchodu zbylo vedení titěrné domácnosti na Annu. „Opláchni mi vlasy, prosím.“
Na hlavě ji zastudila voda. Jakmile se žena přesvědčila, že na kadeřích nezůstalo mýdlo, vyždímala je a obalila si hlavu ručníkem. „Napadlo mě, že si najdu zaměstnání.“
„Proboha, jenom to ne!“ zhrozila se matka Wrenová a sesunula se na židli. „Dámy přece nepracují.“
Anna se mimoděk ušklíbla. „Byla bys radši, kdybych si hrála na dámu a nechala nás pojít hlady?“
Stařena zaváhala. Očividně se nemohla rozhodnout, jak na otázku odpovědět.
„Nic neříkej,“ varovala ji Anna. „Smrt hlady nám nehrozí, přesto musíme vymyslet, jak získat víc peněz.“
„Třeba bych mohla uháčkovat víc krajky. Nebo maso vynechat docela,“ navrhla překotně tchyně.
„Právě tomu se snažím zabránit. Naštěstí se můj otec postaral, abych měla dobré vzdělání.“
Matka Wrenová se rozzářila. „Tvůj otec byl nejlepším vikářem, jaký v Little Battlefordu kdy působil. Bůh dopřej pokoj jeho duši. Všichni věděli, jak si na vzdělání zakládá.“
„Hmm.“ Anna sňala ručník z hlavy a začala si rozčesávat mokré prameny hřebenem. „Naučil mě číst, psát a počítat. Dokonce umím trochu latinsky a řecky. Zítra se poohlédnu po místě guvernantky nebo společnice.“
„Stará paní Lesterová je skoro slepá. Její zeť ti jistě zaplatí, když jí budeš předčítat…“ Tchyně se zarazila.
I Anna v tu chvíli zaregistrovala nepříjemný pach vznášející se ve vzduchu. „Fanny!“
Služtička, jež dychtivě naslouchala rozhovoru obou žen, vypískla a rozběhla se ke kamnům. Anna zasténala.
Další připálená večeře.
Felix Hopple se zastavil před knihovnou hraběte ze Swartinghamu, aby zkontroloval svůj vzhled. Paruku s tuhými lokýnkami po stranách si čerstvě napudroval do slušivého levandulového odstínu. Štíhlost jeho trupu podtrhovala hnědofialová vesta s lemovkou s motivem zlatých listů. A ty punčochy se zelenými a oranžovými proužky! Jsou moc pěkné, aniž by působily vyzývavě. Vskutku dokonalost sama. Není důvod váhat u dveří.
Povzdechl si. Hrabě je ustavičně nabručený. Jakožto správce Ravenhill Abbey si Felix v posledních dvou týdnech užil jeho řádění až až. Připadal si, jako by žil ve stínu sopky, která může každou chvíli vybuchnout. Proč se lord Swartingham po letech nepřítomnosti rozhodl usadit zrovna tady, zůstávalo pro Felixe záhadou, avšak stravoval ho nepříjemný pocit, že tentokrát se tu mrzoutský pán zdrží zatraceně dlouho.
Bezděčně si přejel rukou přes vestu a připomněl si, že ačkoliv nepřináší pánovi dobrou zprávu, není to jeho vina. Takto připraven, odhodlal se zaklepat.
„Dále!“ ozval se po chvíli hluboký hlas.
Hrabě seděl za masivním barokním stolem. Ani oheň planoucí v krbu nedokázal zaplašit tíseň, jež rozlehlá ponurá místnost v příchozím vyvolávala. Na předložce se rozvazoval obrovský pes. Felix na něj zamžoural. Bude to pravděpodobně kříženec mastifa s vlkodavem. Výsledkem bylo odpudivě vypadající psisko, jež uráželo správcův vybraný vkus. Proto se na ně radši nedíval.
Odkašlal si. „Směl bych vás na chvilku vyrušit, pane?“
Lord Swartingham vzhlédl od lejstra, které držel v ruce. „Co je to tentokrát, Hopple? Pojďte dál, chlape. Posaďte se, než tohle dokončím. Za minutu se vám budu věnovat.“
Felix přistoupil ke křeslu proti stolu a opatrně do něj usedl. Přitom nespouštěl psa z očí. Využil příležitosti a pozorně studoval výraz svého zaměstnavatele. Snažil se uhodnout, jakou má náladu. Hrabě se mračil na papír a jizvy po neštovicích činily jeho obličej ještě děsivějším. Ovšem tohle ještě nemusí nic znamenat. Pán se chmuří neustále.
Lord Swartingham odložil dokument, sňal z nosu brýle na čtení a plnou vahou se opřel, až pod ním zapraštěla židle. Felix s ní soucítil. Mimoděk sebou trhl.
„Nuže, Hopple?“
„Bohužel nesu špatné zprávy, pane. Snad vás moc nerozčilí.“ Opatrně se usmál.
Hrabě nepohnul ani brvou.
Felix se zatahal za manžetu. „Ten váš nový tajemník, pan Tootleham, právě dal výpověď. Prý vážně onemocněl někdo z jeho rodiny.“
V lordově obličeji se nepohnul ani sval, přestože začal prsty nervózně bubnovat do stolu.
Správce ze sebe vysypal: „Jeho rodiče zřejmě sklátila horečka a on je musí ošetřovat. Je to velice vážná choroba. A na-nakažlivá!“
Hrabě povytáhl černé obočí.
„Vla-vlastně ji už chytili dva jeho bratři, tři sestry, stará babička, staropanenská tetička a dokonce i domácí kočka. Nejsou schopni se o sebe navzájem postarat.“ Felix se překotně odmlčel a pohlédl na zaměstnavatele.
Rozhostilo se ticho.
Felix měl co dělat, aby nezačal zase něco blábolit.
„Kočka?“ odfrkl pohrdlivě Swartingham.
Správce se chystal mu odpovědět, ale to už jeho pán začal nadávat jako zběsilý. Jen tak tak se stihl přikrčit, když hrabě popadl hliněný džbánek a s úctyhodnou silou jím mrštil proti dveřím. Rozsypal se na tisíc kousků. Vyrušený pes, na řádění svého majitele dávno zvyklý, jen unaveně zdvihl hlavu a povzdechl si. Dobře věděl, jak si lord Swartingham léčí splín.
Ten probodával nebohého zaměstnance pohledem plným rozhořčení. „Doufám, že už jste za něho našel náhradu.“
Felixe zčistajasna začala škrtit vázanka. Rozčileně si přejel prstem kolem límce. „Ehm, vlastně… Ačkoliv jsem si dal nesmírnou práci a poohlédl jsem se i v okolních vesnicích…“ Divoce polykal, přesto se kurážně zahleděl do nemilosrdných očí svého pána. „Bohužel jsem zatím neuspěl.“
Lord Swartingham se ani nepohnul. „Potřebuji někoho, kdo přepíše moje přednášky, které mám za měsíc předložit Agrární komoře. Přivítal bych člověka, který vydrží v mých službách déle než dva dny. Najděte mi někoho takového.“ Popadl další stránku a dal se do čtení.
Audience skončila.
„Ano, můj pane.“ Felix nervózně vyskočil ze židle a pospíchal ke dveřím. „Ihned začnu hledat.“
Lord Swartingham počkal, až bude správce téměř u dveří, a zaburácel: „Hopple!“
Felix provinile sundal ruku z kliky. „Ano pane?“
„Máte na to čtyřiadvacet hodin.“
Felix zíral na skloněnou hlavu svého chlebodárce a ostře polykal. Takhle se musel cítit Herkules, když poprvé spatřil Augiášův chlév. „Ano, pane.“
Edward de Raaf, pátý hrabě ze Swartinghamu, dočetl hlášení ze svého panství v severním Yorkshiru a spolu s brýlemi je odhodil na hromadu papíru. Světla rychle ubývalo, za chvíli bude tma. Vstal z křesla a přešel k oknu, aby se podíval ven. Pes vyskočil, protáhl se a přistoupil ke svému pánovi. Dožadoval se pozornosti. Edward ho nepřítomně pohladil po hlavě.
Tohle už je druhý tajemník, který mu dal vale. Člověk by si myslel, že je Edward drak, který požírá lidi. Zato vzdělaní pánové jsou spíše myši než muži. Stačí zvednout hlas a zděšeně prchají pryč. Kdyby alespoň jeden z jeho asistentů měl polovičku kuráže jako ta ženská, co ji tehdy málem srazil… Spokojeně se ušklíbl. Neušla mu její kousavá odpověď, když se domáhal vysvětlení, proč překáží uprostřed silnice. Kdepak, madam se ani nezachvěla, když na ni dštil oheň a síru. Škoda že jeho podřízení nesvedou totéž.
Zíral z potemnělého okna. Znovu se přihlásilo ono protivné znepokojení. Dům jeho mládí není takový, jaký si jej pamatoval.
Pravda, je už dospělý. Když viděl Ravenhill Abbey naposledy, byl neopeřený mládeneček oplakávající svoji rodinu. Mezitím uplynula dvě desetiletí, která strávil převážně na svém severním panství a v londýnském domě. Avšak navzdory prožitému času se tam nikdy necítil doma. Od Abbey se schválně držel dál, protože věděl, že sídlo bude bez rodičů úplně jiné. S jistou změnou počítal. Ovšem na tuto bezútěšnost připravený nebyl. Na hroznou opuštěnost. Na prázdnotu, která jako by se mu vysmívala. Dobře si pamatoval na světlo, veselí a smích.
Na svoji rodinu.
Jediným důvodem, proč se sem vrátil, byla naděje, že si do Abbey přivede nevěstu – perspektivní dívku s tučným věnem. Nehodlá opakovat tutéž chybu, jež vyústila v krátké manželství. Tehdy se snažil své nevěstě zavděčit, proto zůstali v jejím rodném Yorkshiru. Vztah se nevydařil. Po manželčině předčasné smrti dospěl Edward k závěru, že s ním nedokázala být nikde šťastná.
Odvrátil se od okna a vydal se ke dveřím. Učiní, co si předsevzal. Opět začne žít ve zdejším sídle a vybuduje si tu svůj domov. Jakmile zdejší komnaty ožijí dětským smíchem, jistě se tu zase bude cítit doma. |
